V HORÁCH CENTRÁLNÍ DŽUNGLE — PERU

 

Milá babičko,

dneska ti píšu z džungle — tzv. Selva Central. Moje mamá si včera řekla, že si potřebuje dát od tchánů pauzu, sbalila během chvíle všechno do velký krosny a vyrazila se mnou a s papá Garym na výlet. Jeli jsme nějakým levným nočním autobusem dobrých 10 hodin z Limy do města La Merced. Jenže znáš mojí mamá. Nějak si neprohlídla, asi zapomněla, podívat se na výškový profil cesty a vůbec si neuvědomila, že když jedete od pobřeží rozpáleného letním žárem z nějakých 200 metrů nad mořem do ještě víc ropáleného podnebí džungle, musíte přejet přes pohoří And a že nás čeká cesta ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem. A to ti teda povím, tam je sakra ukrutná zima! Naštěstí nás zachránil malý batůžek papá Garyho, takže jsem si všichni tři na sebe nasoukali všechny jeho věci.

Označení Andy se užívá pro jihoamerickou část Kordiller, které představují nejdelší soustavu vysokohorských hřebenů na světě, táhnoucí se při západním pobřeží celé Ameriky.

Takhle mě navlekla moje mamá, aby v autobuse nebyla zima.

V 8 hod. ráno vystupujeme ve městě La Merced (800 m n. m.) a na náměstí nás hned odchytla paní nabízející výlety pro turisty. Tím myslím peruánské turisty. Jsme v místě, kam žádní cizinci nejezdí. Moje mamá je tu opět za mimozemšťana.

Ubytujeme se a po snídani vyrážíme se Solange a dalšími asi 8 lidmi na tour Perené za neuvěřitelnou cenu 20 soles (130,-Kč). A je to naprosto božííííííí!

Solange vypráví spoustu zajímavých historek a poučných informací. Navštívili jsme několik míst s degustací kávy a tradičních likéru s názvy jako: Solita se cae — sama si lehne, postav se, tvrdej jako kámen atd.

Z oblasti Chanchamayo pochází jedna z nejdražších káv na světě. Vyrábí se z výkalů kunovité šelmy cibetky. Kávová zrnka projdou díky tvrdému obalu trávícím traktem cibetek prakticky nepoškozená – zrnka kávy pak domorodci nacházejí v hromádkách trusu těchto šelmiček. Po odstranění obalu zbudou klasická kávová zrna – ale s velmi typickou chutí. Hrneček kávy vás pak vyjde na několik tisíc korun.

Pokračujeme dál na cestě a zastavujeme na mostě Quimiri. Poté navštívíme komunitu indiánů Marankiari kmene Asháninka. Kdyby jsi chtěla, můžeš sem k nim přijet na prázdniny a přiučit se jejich tradicím. Mají tady malé útulné chatičky a jsou moc milí.

Když přejdete most Quimiri, dostanete se do oblasti přezdívané Indiana Jones. Jsou tu dubrodružné stezky vedoucí k vodopádům zvaným la Reyna, Kandaki a Borgoña.

A kdyby ti bylo v noci smutno, půjčí ti jejich domácího mazlíčka. Mamá y papá se s ním pěkně pomazlili.
Komunita indiánů Marankiari kmene Asháninka
To jsem já, Mína. Pózuju tady s čerstými kokosy.

Nativní komunita Marankiari rozvíjí cestovní ruch jako hospodářskou činnost a společenskou praxi zaměřenou na podporu zachování kultury Ashaninka a péče o životní prostředí prostřednictvím udržitelného využívání přírodních zdrojů. Díky navštěvníkům a turistům může dál tato komunita fungovat, zachovávat a pečovat o své kulturní dědictví, jazyk, zvyky a tradice.

„Nativní komunita Marankiari vám nabízí možnost vychutnat si s rodinou nebo přáteli zajímavosti kraje Selva Centra a dozvědět se více o kultuře Asháninka. Za účelem poskytnout turistům útočiště v moderní uspěchané době a pomoci jim objevit radost ze života, byla zřízena vesnice El Remanso, kde najdete pohodlné bungalovy s kompletními hygienickými službami.“

Řeka Perené a naše família na výletě.

Po obědě pokračujeme k vodopádu Bayoz. Je tady překrásná cesta podél řeky a několik úžasných míst na koupání.

U vodopádu Bayoz.

Potom scházíme zpátky dolů a po 20 minutách chůze přicházíme k dalšímu vodopádu jménem Velo de la Novia (Nevěstin závoj). Dá se jít po stezce podél řeky až do skalnatého průsmyku kolem řeky nekolik kilometrů. Bohužel nemáme čas a vracíme se zpět do mikrobusu. Jedeme k řece Chanchamayo a pak lodí na projížďku. Průvodce nám ukazuje hustou vegetaci kolem řeky a stromy jménem Sangre del Grado (volně přeloženo jako Krev vyskokého stupně). Prý vyléčí i rakovinu.

Vodopád Velo de la Novia
Vodopád Nevěstin závoj
Já v houpací síti při projížďce na lodi. No jo no, všechno jsem zaspala.

 


Úterý 6. 2. 2018

Mamá a papá mě dneska berou k vodopádu Tirol. Jak se tam dostaneme?

Cestování v Peru těmi nejlevnějšími dopravními prostředky stojí na jednom zásadním předpokladu — a to — že musíš umět španělsky. Dobře španělsky. A to aby jsi věděla:

  • kam jít a kde počkat na tzv. combi (což je mrňavá dodávka předělaná do malého mikrobusu. Uvnitř jsou sedadla pro zhruba 15 lidí a myslím, že tam často namačkají i dobrých 20 cestujících

    Cestujcí uvnitř „combi“, nejběžnějšího dopravního prostředku. Takové peruánské MHD.
  • zastávka ani žádná cedule na tomto čekacím místě vůbec není
  • potom musíš vědět, do jakého combi nastoupit (často nemají žádné číslo ani nápis se směrem cesty nebo cílovou destinací)
  • a nakonec se musíš umět zeptat, kde vystoupit (stačí zakřičet „Baja!“ což znamená vystupuju a zastaví ti kdekoliv)
  • tahle dobrodružná cesta stojí vždy plus minus 1 peruánský sol = 6,- Kč

 

Asi tě napadne, že by jsis raději vzala taxíka. To určitě můžeš, jen pozor na to, že nemají taxametr. Funguje to tak, že se smlouvá před nástupem do auta za kolik a kam tě taxi odveze. A to nemluvím o tom, že je člověk musí ještě navigovat, kam přesně to bude. Takže mamá, jakožto gringa to dělá asi takto:

 

Asi tě napadne, že by jsis raději vzala taxíka. To určitě můžeš, jen pozor na to, že nemají taxametr. Funguje to tak, že se smlouvá před nástupem do auta za kolik a kam tě taxi odveze. A to nemluvím o tom, že je člověk musí ještě navigovat, kam přesně to bude. Takže mamá, jakožto gringa to dělá asi takto:

Mávne na taxi — zastaví — Kam to bude? — Miraflores — bueno, 40 soles — Milej, zlatej, já nejsem žádná gringa, 15 soles! — Pffff. 20 soles? — 16 soles, vamos! — Ok, vamos

 

Po pěšině ke Catarata Tirol

Jedeme v rozpáleném dni pod spalujícím sluncem Amazonie z nějakého místa od silnice malým mikrobusem za 2 soles (14,- Kč) do vesnice San Ramón. Odtud bereme tuktuk (5 soles) ke kiosku v lese, kde začíná stezka k vodopádu.

Sladký spánek u táty v klokaní kapse

Nádherná pěšina vede hustou vegetací kolem čisté říčky. Doprovázejí nás poletující motýli, nikde ani živáčka. Po půl hodině přicházíme k překrásnému vodopádu Catarata Tirol. Je to ráj na zemi. Rodiče hned zkoušejí pít průzračnou vodu z řeky. Je lahodná. Koupeme se, obědváme tuňák z plechovky s osmaženým banánem a užíváme si překrásného počasí. Jen je škoda, že nemáme stan nebo hamaku. Je to tady perfektní místo na stanování!

Vodopád Tirol
Vodopád Tirol
Vodopád Tirol

Najednou slunce zakryl mrak a rychlostí blesku se přihnala bouřka. Prší tak hustě, že není vidět na metr před sebe. Je zrovna období dešťů. Schováváme se v přístřešku a pozorujeme, jak se během chvíle změnila průzračná říčka na špinavou divokou řeku. Mamá říká, že ještě nikdy neviděla, aby se za tak krátkou chvíli zvedla o tolik hladina vody.

Po dvou hodinách mohutného slejváku vše utichá a my se vracíme zablácenou cestou zpět do města La Mercéd.

Kopání v mělkém rybníčku pod vodopádem
S mojí mamá u vodopádu
Takové ty místa, kde si prostě nemůžeš nechat ujít příležitost, nechat protéct energii celým tělem
Na cestě k vodopádu Tirol
Na cestě k vodopádu Tirol

 


Středa 7. 2. a čtvrtek 8. 2. 2018

Balíme saky-paky a jedeme z autobusového nádraží malým mikrobusem dál a výš do džungle. Drkotáme se 2 hodiny úzkými serpentýnami, křižujeme několik potoků protékajících přes cestu do města Oxapampa ležícího ve 2000 m n. m.

Večerní higiena na hostelu.

Jsme mnohem výš a kolem poledne tady ukrutně pálí slunce.

Ubytovali jsem se v jednom velmi velmi levném a stejně tak ošklivém hostelu. Pokoj pro dva stojí 20 soles = 130,- Kč. Přečkali jsme tu jednu příšernou noc a hned druhý den jsem se ubytovali na jiném místě.

Hned ráno vyrážíme klasickým kombi (mikrobusem) k vodopádu Catarata del Rio Tigre. Kombi nás nechává v místě zvaném Canita. Dvouhodinové stoupání krajinou připomínající Rakouzské Alpy — s tím rozdílem, že je tu sem tam nějaká palma nebo banány.Ukrutné vedro nám dává zabrat. Míjíme stáda pasoucích se krav a hejna motýlů. Stovky a stovky se jich hemží kolem malých kaluží po cestě.

Hejna motýlů na cestě k Rio del Tigre

Čím výš a dál jdeme, tím je vegetace hustější a teplota vzduchu nižší.

Přecházíme visutý most přes řeku Rio del Tigre kousek za vesničkou Canita

Konečně přicházíme vyčerpaní a o to šťastnější k nádhernému visutému mostu a ještě krásnějšímu vodopádu Tigre. Voda v řece je ledová a vzduch studený. Okolí je opět ideální na stan nebo hamaku. Je tu i malé ohniště stejně tak jako u vodopádu Tirol.

Jsou 4 hodiny odpoledne a začíná hustě pršet. Schováváme se v místním kiosku nabízející čerstvé kokosy a připravujeme se na cestu zpátky přes zastávku u pramene Gruta de la Virgen.

Je to divočina — teda divoženka, moje mamá

 


Pátek 9. 2. 2018

Milá babičko,

dneska nás čeká návštěva místní kolonie původních indiánů Yanésha.

Yanesha jsou komunita, která po tisíciletí obývá pohoří Yanachaga v Oxapampa, region Pasco. Žijí v souladu s okolím a znají tajemství a moudrost lesa, napodobují píseň ptáků a hukot jaguára, když jdou lovit. Domestikali cenné plodiny, jako je bavlna, juka a kokona.

Moje mamá o nich četla před pár týdny na jedné informační desce v Limě a teď se za nimi rozhodla vydat osobně. Tahla kolonie už dávno nežije původním způsobem života. Moderní svět pomalu konzumuje jejich tradice, jazyk a zvyky.

Do vesnice vede zpevněná cesta po které proudí několikrát denně místní taxi, to je úplně klasické auto, do kterého se musí namačkat 7 lidí, aby taxikář vyrazil na cestu. Vystupujeme před místní školou a po obědě, co jsme si vzali s sebou, jdeme kousek dál do kopce. Zastavujeme se zeptat v jedné chatrči na více informací. Velice milý pán Eduardo nás usadil ve stínu stromu jeho krásné zahrady a hned nás poučil, že on je jeden z původních Yanéshů.

Jeho právé jméno je Arran a žije tady se svou ženou Wallamath patřících do kmene Asháninka. Zazpíval nám uvítací píseň v jeho domorodém jazyce a nakonec se domlouváme, že se nás ujme jako průvodce a že zůstaneme u nich doma do zítra. Říkáme mu Eduardo a jeho ženě Blanka. Mají spolu tři děti a jednu vnučku. Také nám představil jeho 94letého otce upoutaného na lůžku. Stojíme nad jeho postelí s otevřenou pusou. Vychrtlej děda mává rukama a září optimismem. Vysvětluje nám, že si zlomil stehení kost, ale že už se léčí a už brzo bude určitě zase chodit. Má usměv od ucha k uchu a jeho oči září jako malému klukovi. Rozhodně mu tady nic nechybí.

„Smyslem cestování je regulovat představu realitou.“
Samuel Johnson

 

Tady si hraju s vnučkou Eduarda a Blanky jménem Yedali u nich doma v kuchyni.

Odpoledne se loučíme na chvíli s naším průvodcem a jdeme pozdravit jednu starou dámu, italku. Jsme zvědaví jak se Evropance žije v místní komunitě.

Mirella Valbruccioli z Bologne tady žije už 10 let. Je moc milá, upovídaná a šťastná, že jsme za ní přišli. O životě v tomto kraji říká:

„Podnebí je tu úžasné. Dostatek slunce a srážek, černozem, úroda 4x do roka. Ale ty lidi… To je kulturní šok. Všechno mají na háku! Víš, co říkají? — Zítra budeme přemýšlet, co uděláme pozítří. — Jsou jednoduše hrozně líní! Dokonce si občas kradou slepice mezi sebou, aby měli co jíst. Výhoda teda je, že v 60 letech vypadají na 40 let. Vrásky se jim z tohoto stylu života opravdu nedělají. No stress. Džungle jim dá dostatek ovoce a banány tu rostou na každém rohu. V řece dostatek ryb no a pak jim občas něco na zahrádce vyroste.“

Mirella Valbuccioli, 64 let na své zahrádě v osadě Yanesha-Asháninka.

Zajímavostí této komunity je, že striktně dodržují své vlastní pravidla. A když tu s nimi chcete žít, musíte je také dodržovat, jinak vás rada starších vyhostí. Nesmíte znečišťovat životní prostředí, vyhazovat odpadky do lesa a nebo okrádat své sousedy (slepice a ostatní potulující se zvířectvo se toleruje).

Video s Mirellou

 


Sobota 10. 2. 2018

Milá babičko,

dneska je náš poslední den tady v pralese.

Hned po snídani se vydáváme na ryby. Blanka nám půjčila holínky a jdeme já, mamá, papá, náš průvodce Edu s jeho synem Edu a vnučkou Yedali k řece. Procházíme hustým porostem lesa, mačetou si prosekáváme cestu. Edu občas utrhne sem tam nějaké ovoce a dá nám ochutnat. Ukazuje nám různé květiny, vysvětluje nám, na co jsou dobré a také nám ukazuje místa, až kam se rozlije řeka v období dešťů. „My tady také pociťujeme klimatické změny. Když má pršet tak neprší, když nemá pršet tak zase prší,“ vysvětluje nám po cestě. 

 

Mamá zůstává s námi dětmi na břehu řeky mezitím co papá se strejdou rybaří.
Vracíme se zpátky domů podél řeky.

Vracíme se s malým úlovkem malých pstruhů. Ty si pak dáváme k obědu spolu s roztučenou jukou, zeleným banánem a rýží. Po obědě jsem usla jak dřevo a můj papá se mnou.

Mámá si nenechá ujít příležitost a přijímá nabídku Eduarda, podívat se s ním a s Blankou do místních jeskyní, které znají jen místní obyvatelé.

Mámá nám to pak vypráví takto:

Kousek za jejich domem jsme začali stoupat strmým terénem. Bez mačety se tam nedalo ani hnout. Bylo to tam samé křoví, bodláčí a liány, k tomu všemu je svah tak strmý, že jsme spíš lezli než šli. Po chvíli jsme došli k malému otvoru ve skále. Blanka zůstala venku a já prolézám s Edu členovitým terénem jeskyně.  — Tady musíme slézt tři metry dolů do tohohle komínu a pak se musíme plazit po čtyřech dál do jeskyně. Cítíš se na to? — zeptal se mě Edu. Jen jsem tiše přitakala.

Prolezli jsem těžce dál až do místa, kde jsem se opět postavili na nohy a Edu se mě zase zeptal — Tady dole je uzoučký tunel, kterým prolezeme do jeskyní komory. Musíš se plazit jako červ a nesmíš se tam zaseknout. Zvládneš to? —

Srdce mi bušilo tak, že jsem si říkala, jestli to slyší i Edu. — Ok. Jdeme na to. — Věděla jsem, že tohle je přesně ta chvíle, kdy musím být naprostým pánem své vlastní mysli a ovládat své myšlenky. Protože kdybych začala mít stav úzkosti, strach nebo bych začala panikařit a myslet na to, že jsem zaklíněná v naprosté tmě uvnitř ve skále a hned vedle je hejno netopírů, nedopadlo by to moc dobře.

Lehla jsem si na studenou zem a proplazila se mini otvorem ve skále jako žížala.

Zvládla jsem to! Hurá!

„Estamos aquí. Felicitaciones! Tak jsem tady. Gratuluju,“ usmívá se Edu ve slabém světle své lucerny.

„Muy bien. Skvělý,“ odpovídám s odřenými koleny a uhýbám hlavu před poletujícími netopýry. Jsme v malé jeskyni hluboko uvnitř hory.

„Tady v té malé jeskyni se ukrývali mí předkové před španělskými konkvistadory. A támhle by jsi možná ještě našla nějaké ostatky mých příbuzných.“

Říká se, že místní jeskyně jsou stále plné lidských ostatků. Dříve to patřilo k tradičnímu způsobů pohřbívání.

Pomalu se plazíme zpátky temnými jeskyními chodbami zpátky za Blankou, která na nás čeká venku. Potom se společně všichni prodíráme hustou vegetací džungle do další větší jeskyně. Blanka si cestou sbírá divoké orchideje do své zahrady.

Zajímavostí je, že místní obyvaté do jednoho věří na mimozemšťany. Když jsme se jich zeptali, jak vypadají, ukázali nám na kopce za domem se slovy: Jsou to takové světélkující dlouhé postavy. Každý rok sestupují támhle tudy do údolí.

 

Loučíme se s našimi milými přátely a vracíme se zpátky do Limy.
Eduardo se svojí ženou, nejmladším synem a vnučkou.

Večer jsme se rozloučili s našimi milými přáteli a vrátili se taxíkem zpátky do Oxapampy. Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Přesto, že zrovna odjíždějí rovnou tři noční autobusy do Limy, zbyly na nás úplně poslední dvě místa. A jede se. Tentokrát už máme připravené všechno teplé oblečení, až budeme v raních hodinách přejíždět vysokohorské Altipláno.

Lagunas Escondidas — Chile

Yasmin Autor článku:

4 komentáře

  1. Karolina
    Duben 3, 2018
    Odpovědět

    Ú-Ž-A-S-N-É

    Všem vám a Romí hodně zdraví a zdaru
    Pusu
    k

    • Yasmin
      Březen 30, 2019
      Odpovědět

      thank you very much Alma,

      best wishes

  2. Yasmin
    Březen 30, 2019
    Odpovědět

    Děkuji Karolina, brzy budu psát nová dobrodružství, pozdravy a pusu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *