Valle de la Luna — San Pedro de Atacama

Milá babičko,

tenhle dopis, co ti zrovna píšu, je trochu nechutnej. Tak jestli nechceš, možná raději dál nečti…

 

Neděle 4. 3. 2018

Jsme zrovna s mojí mamá a papá v městečku San Pedro de Atacama. Přes den šílený vedro, na sluníčku něco přes 40 °C a v noci teplota klesá klidně na 5 °C. Tyhle extrémní teploty se na mě podepsaly tak, že jsem v noci hořela jako přes den. Asi úpal. Jsou tři hodiny ráno a moje mamá mi dává studené obklady a najednou se strašně vyleká…

Jsme v levným hostelu. Pokoj se třemi palandami sdílíme s dalšími čtyřmi lidmi. Moje mamá je nechce moc rušit a tak všechno dělá potichu a potmě. Když najednou nahmatá vedle mě dlouhý štíhlý ocas.

Ok. Je to chlupatý, takže had to není. Je vyděšená, ale snaží se nepropadat panice. Hmatem si prohlíží celé zvíře — v posteli nám leží pěkně velkej pes. „To si ze mě dělá srandu! Tady leží nějakej prašivej čokl!“ Strká do něj a polohlasem syčí: „Ven! Vypal! Dolů ty smraďochu!“ Pes, jakoby byl přilepenej. No ono je to docela logický. Komu by se chtělo z vyhřátého měkkoučkého pelíšku, když roky spíte na tvrdé mrazivé ulici. Jóó to tenhle pětihvězdičkovej vyhřátej láskyplnej pelíšek — to je jiný labůžo!

Atacama je nejsušší poušť na Zemi. Je udáváno, že v jejím středu se nachází oblasti, kde podle měření neprší po stovky až tisíce let.

Tak jo, co teď. Dívám se na mojí mamá, jak neví, co dělat. A pak jí najednou něco napadlo. „Fuera! Fuera carajo!“ A hele! Pejsek nerozumí česky, ale rozumí španělsky. Pes se pomalu zvednul na všechny čtyři, protáhl si postupně obě zadní nohy a s mrzutým mručením seskočil dolů z postele. Mamá zaklapla dveře a začala vyklepávat přikrývky a deky.

„To je nechutný, čokl v posteli.“ říká si pro sebe moje mamá. Ještě pořád si dobře vybavuje, jak si škrabala každou noc kůži až do krve, protože si z Ekvádoru přivezla nějaký záhadný parazity, kterým v Peru říkají podkožná mikro-pavouci. Tři měsíce ji to trápilo až přišla na kožní v Čechách a tam jí sestřička před plnou čekárnou lidí řekla:

„Jó mladá pani, tak to se u nás ani objednávat nemusíte. Jestli jsou to nějací paraziti z Ekvádoru, tak s tím vám tady určitě nepomůžeme.“

Ta paní tenkrát mojí mamince opravdu nepomohla, místo ní ji pomohly třeskuté únorové mrazy a krásná česká zima. A bylo po parazitech. To ti ekvádorští pavoučci ještě nezažili takovou koulovačku!

Moje famílie.

Ráno už mi je úplně dobře. Moje mamá a papá spekulují nad horskou nemocí. Jsme ve výšce nad 3000 metrů nad mořem. Ale já jsem živá jako vždycky a tak to bylo asi opravdu jen to sluníčko.

Kupujeme tour do Valle de la Luna za stejnou cenu jako včera: 13.000 pesos/os. Odpoledne pak vyrážíme klimatizovaným autobusem na první zastávku u solné jeskyně. Toto měsíční údolí je naprosto unikátní nejen v Jižní Americe, ale i na světě. Prolézáme dlouhou klikatou jeskyní skrz solnou horu. Naprosto autentický zážitek kazí jen davy turistů. Tohle jsou přesně ta místa, která stojí za to, navštívit vlastním autem a vyčíhnout i dobu bez turistů.

Pokračujeme na další místo a vydáváme se po svých nohou po písčité cestě vedoucí strmým terénem až na vyhlídku. Překrásné duny a krajina hířící všemi barvami připomíná jinou planetu.

Poté jedeme na naší poslední zastávku a západ slunce nad nehostiným členovitým pohořím pouště Atacama.

 

Písečné duny nad měsíčním údolím.
Moje famílie.
Pan vítr si kreslil prstem do písku.

Západ slunce je vždy magickým okamžikem.

Vyhlídka v celé její kráse.

 

 

 


Pondělí 5. 3. 2018

SAN PEDRO DE ATACAMA

Malebné městečko San Pedro je překrásné. Malé obchůdky a čisté ulice připomínají Španělsko. Také je tu trh s místními produkty, zdravou stravou a umělci z celého světa. Je to obrovský rozdíl oproti Peru. Lidé jsou tu moc milí, také více namíchaní. Už tu nikod neciví na mojí mamá jako na bílou američanku.

Pápá, už jsem ti říkala, co jsem psala babi do Čech?

 

 

 


Milá babičko,

koukni na další dopis, tentokrát o tom, jak jsme jeli přes vysokohorské Altipláno do Bolívie…

PŘES ALTIPLÁNO DO BOLÍVIE

Yasmin Escrito por: