LA PAZ A CESTA DO PERU

Milá babičko,

mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Jakou chceš slyšet první?

Tak jo, ta dobrá zpráva je: že to nakonce všechno dobře dopadne. A ta špatná? Že tahle historka bohužel patří do černé kroniky.

Já a bolivijská žena na nádraží v La Paz. Fotila nás moje mamá.

Kdybych psala knihu, začínal by tento příběh asi takto: Je ráno 8. března 2018, mezinárodní den žen a my zatím vůbec netušíme, co nás na sklonku dne čeká za dobrodružství vystřižené jak z akčního filmu. Spokojeně se probouzíme v nádražním hostelu v La Paz ležícím 4000 m n. m. a pomalu se se připravujeme na desetihodinovou cestu zpět do Peru.

To nejkrásnější na Bolivie jsou jejich tradice a tradiční oblečení, ve kterém chodí běžně každý den.
Překrásná bolivijská žena z města La Paz.

Já skotačím na posteli zatímco moje mamá a papá balí naše věci do velké krosny a malého batohu. V jednu hodinu odpoledne odjíždíme ze sluncem zalitého hlavního města Bolívie. Do peruánského města Tacna nechceme jet oklikou přes Lago Titicaca a tak bereme o 300 km kratší spoj, co jede zkratkou přes Chile. Což znamená přejet 4x hranice. Poprvé odjet z Bolívie, poté pokračovat o kus dál a přijet do Chile a pak odjet z Chile a přijet do Peru. Možná tě to překvapuje, ale celní správa každé země je od sebe často vzdálená několik set metrů i kilometrů. A to je děsnej vopruz.

Naše trasa autobusem z La Paz přes Andy do Chile. 488 km jsme urazili za 10 hodin.

Cesta vede kolem nejvyšších vrcholků And a pohybujeme se ve výšce kolem 6000 metrů nad mořem. Naprosto fascinující je pro nás pohled na nejvyšší sněhem pokrytou horu Bolívie — Sajama.

Mamá mi tahala s sebou na všechny výlety spoustu hraček. Abych se v autobuse nenunila. O to míň oblečení a věcí si mohla sbalit.

Už se stmívá, když sjíždíme po několika hodinách prudkými seprentýnami do městečka Arica v Chile.

Sajama je s výškou 6542 m nejvyšší horou Bolívie. Nachází se v jihozápadní části země v departementu Oruro, asi 20 km od hranic s Chile, v národním parku Sajama. Vulkán je tvořený převážně andezitovými horninami a posetý četnými lávovými dómy.

Mezi hraničními městy Arica (Chile) a Tacna (Peru) nejezdí žádné autobusy. Dá se jet vlakem a nebo existuje veřejná přeprava osob takovými zajímavými taxíky. Na zadních sedadlech jsou místa pro tři dospělé osoby stejně tak jako na předních včetně řidiče plus samozřemě libovolný počet dětí, komu a kam se vejdou na klín. Odjezd? Až se auto naplní.

Je půlnoc, když vyjíždíme v sedmi lidech včetně mě z Chile na hraniční přechod. Je půlnoc, ale v Peru je o dvě hodiny míň takže na peruánské straně jsem vlastně paradoxně o den dřív. To je perfektní cestování časem. Odejdete z Chile 9. 3. v pátek a do Peru přijdete ve čtvrtek 8. 3. ve 22. hodin večer.

A to byla ta chvíle, co začaly naše malé problémy. Já už jsem spokojeně spala zachumlaná u mámi v manduce. A protože jsem spala dost tvrdě, bude lepší, když ti celou situaci popíše moje mamá.

 

Mamá Veronika:

Jsme utahaní jak psi a konečně se dostáváme na řadu k okýnku na hraničním přechodu do Peru. Pozdraví nás velmi nesympatický a vysloveně nakvašený pán celní správy.

„Buenas noches.“

„Buenas noches.“

„Señor Ventura? Hija Yasmin Ventura? Bienvenidos a Peru.“ Pan Ventura? Dcera Yasmin? Vítejte v Peru.

„Señora Novakova? Usted no puede entrar a Peru.“ Paní Nováková? Vy nemůžete vstoupit do země. 

Celník se na mě dívá vážným pohledem a taky dost naštvaně.

„Co prosím?“ To bude určitě nějaký omyl, říkám si pro sebe. Copak nevidí, že mi tu v náručí spí rok a půl staré dítě?! 

 „Vy nemůžete do Peru. Je to protizákoné. Váš pas má expiraci 5. 8. 2018 a to je méně než 6 měsíců před vstupem do země. Je mi líto.“

No to si ze mě dělá p*del! Jako že mám jet 2000 kilometrů do Santiaga de Chile, protože jsem tu půlroční lhůtu propásla o 3 dny? To je jako kdyby jste si zapomněli nejaký dokument a museli si pro něj zajet z Prahy do Madridu. Asi tak daleko to je.

 „Jak můžu nechat jít svojí dceru samotnou do Peru, když je stále kojená?“ Napadá mě dalších desítky argumentů na téma úzký vztah mezi matkou a dcerou.

 „To je váš problém. Domluvte se támhle stranou a pak mi řeknete.“

Jdeme za dveře já, Gary a náš řidič, který je tu celou dobu s námi. Ujímám se rychle slova. „Gary! Já tě samotnýho s Mínou jít nenechám! Na to zapomeň!“ buší mi srdce o stošest. Mumláme, protože stojíme přímo pod kamerou.

Řidič: „Já tě musím odvézt zpět do Chile. Tam počkáš na jiné auto, které tě ilegálně převeze.“

„Pane bože, vždyť tu kontrolují všechna auta!“ snažím se přemýšlet v klidu.  „Navrhuji, že vy pojedete se svými cestujícími do Tacny a já to vezmu zadem pěšky.“

„Nemůžu na vás čekat,“ odpovídá řidič,  „mám tu další cestující, kteří mi platí za můj čas.“

Pan šofér se odmlčel a šel se poradit za svými kolegy čakajícími ve frontě před nějakým okýnkem. Po chvíli se vrátil s novým řešením:  „Pan Ventura s dcerou budou normálně pokračovat podle plánu a ty to vezmi támhle tudy, kolem záchodů.“

„Cože? Kudy?“ hrozně mumlá a já vůbec nevím, kam mám jít.

Gary si na sebe připíná spící Mínu a jde si vyzvednout orazítkované pasy. Podal mi 20 dolarů a mojí kreditku se slovy:  „kdyby náhodou…“ Já jdu se svým prošlým pasem a nervama v kýblu na ty venkovní hajzlíky.

Takhle jsem se nezadýchala ani v 5000 nad mořem — říkám si pro sebe. Co teď? Co když to nevyjde? Vím, že tohle je přesne ta chvíle, kdy o tom, jak se bude vyvíjet celá historie příštích několika dní a kolik lidí bude trpět,mě dělí jen pár sekund. Buď mě teď čapnou a zavřou do vazby na 24 hodin, než mě vykopnou do Chile a nebo to sakra vyjde!

Vycházím z mého úkrytu na veřejných záchodcích a přecházím silnici do pološera kolem vysoké zdi. Pak zrychluji krok a už vidím auto včetně všech cestujících.

Míjím jednoho policajta, který se na mě podezíravě dívá, odkud a kam jdu. Jen si představte tu situaci. Nejaká gringa vychází z křoví a pološera a má strašně nervózní výraz…

„Jestli se mě teď zeptá, ať mu ukážu můj pas, tak je to celý v kelu. Určitě me zavřou a pak deportují za těžký prachy do tý strašně drahý země jménem Chile,“ říkám si pro sebe. Představuji si, jak asi musím vypadat a najednou jsem si vzpomněla na jednu přednášku z hodin marketingu na univerzitě: „Postoj našeho těla o nás říká 80 % všech informací.“ Protáhnu tedy ruce nahoru nad hlavu a suveréně se narovnám do postoje vůdčího gorilího samce. Možná to zní směšně, ale rozhodně to zabralo. Policajt se na mě usmál a pokračoval svojí cestou. 

 

A teď ti zase povím já, Yasmina o tom, co se dělo s námi uvnitř:

Mezi tím Gary se mnou v náručí prochází celní halou a vidí toho pana Nepříjemného (toho celníka, který nám kontroloval pasy), jak sedí u okna a s přimhouřenýma očima se dívá ven, čekajíce na vystresovanou matku, která se určitě chystá přejít ilegálně hranice. Jinými slovy: lovec má plně nabyto a čaká na svojí srnečku nasledující své mateřské pudy.

„Tak je tu sakra někdo, kdo mi pomůže?! Copak nevidíte, že jsem tu sám s dítětem? Mám tu tři zavazadla, krucinál!“ Strategie papá Garyho, udělalt uvnitř pořádný rozruh, vyšla na jedničku. Jelikož je na hraničním přechodě kolem půlnoci omezený počet pracovníků, musel se pan Nedůvěřivý odlepit od svého FBI místečka a pomoci tátovi s krosnou. 

Díky všem svatým, všem bohům a clému vesmíru se tak stalo, že to byla přesně ta chvíle, kdy moje mamá vyšla z WC a svým gorilím postojem došla rychle k autu.

Nasedla. Nikdo ani nedýchá. Pan šofér šlápne na plyn a za chvíli už máme světla celnice za zády. Za půl hodiny jsme ve městě Tacna v teple domova tetičky Luisy.

Ráno už se u snídaně všichni smějí. Teda všichni kromě mojí mamá.

„Prosim tě! Víš kolik je v Peru ilegálních přistěhovalců? A těch tisíce uprchlíků z Venezuely!“ uklidňuje mojí mamá jedna sestřenice. „No jo, ale co když mají teď všichni mojí fotku s titulkem: blonďatá gringa na útěku.“ Všichni se řehtají smíchy. Už není, proč si dělat starosti. Až se vrátíme do Limy, vezmeme to rovnou na ambasádu, kde dají mojí mamá nový pas. 

 

Bad decisions make great stories. Špatná rozhodnutí dělají skvělé příběhy.

 

 

Příbytky chudých farmářů v horách pár hodin od hlavního města La Paz.
Barevná Bolivie! Neskutečná podívaná.
Tisíce a tisíce lam a vikuní se pasou na pastvinách, kolem kterých projíždíme.
Zasněžené vrcholky šesti-tisícovek.
To je ona. Sajama. Nejvyšší hora Bolívie a jedna z nejvyšších hor Andského pohoří. Z autobusu se nám zdá, jako by byla na dosah ruky.
Bolivie
Takhle to vypadá, když moje mamá fotí přes zamatlané sklo autobusu.

 

 

 


Řeknu ti, byl to chvíli vážně stres, ale nakonec se to obešlo bez jediné slzičky. Brzy ti napíšu, jak to všechno nakonec dopadlo. Jak mojí mamá málem deportovali z Peru a Bolívie a jak to nakonc bylo všechno úplně jinak…

Yasmin Autor článku:

4 komentáře

  1. Barbora Cirklová
    Červenec 10, 2018
    Odpovědět

    😀 to jsou teda zážitky rodinko! Hodně štěstí na dalších cestách 😉

  2. Březen 12, 2019
    Odpovědět

    Hello there,

    My name is Aly and I would like to know if you would have any interest to have your website here at milababicko.cz promoted as a resource on our blog alychidesign.com ?

    We are in the midst of updating our broken link resources to include current and up to date resources for our readers. Our resource links are manually approved allowing us to mark a link as a do-follow link as well
    .
    If you may be interested please in being included as a resource on our blog, please let me know.

    Thanks,
    Aly

    • Yasmin
      Březen 30, 2019
      Odpovědět

      Hello Aly,i would like to be a part of the project,let me know if you need some information,

      best wishes.

  3. Duben 12, 2019
    Odpovědět

    Hello there,

    My name is Aly. Would you have any interest to have your website here at milababicko.cz promoted as a resource on our blog alychidesign.com ?

    We are in the currently updating our do-follow broken link resources to include current and up to date resources for our readers.

    If you may be interested please in being included as a resource on our blog, please let me know.

    Thanks,
    Aly

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *